Alone In The Dark

17. srpna 2000

Dnešek je jeden z extra debilních dnů. Štepán odjel, LEE je u svojí holky, Alfa bude někde kalit, bratránek se opíjí na chalupě a slaví narozky, asi za nás za oba. Docela chápu, že hodně lidí je neslaví. Není co. Zas další rok v tomhle zavšiveným světě. Pořád blafem o lásce (v širším slova smyslu), o kamarádech, o... prostě o všem možným, a všechno nám připadá krásný. Teda jak kdy. Ale většinou jo. Stejně je to všechno jenom přetvářka, ať už si to všichni uvědomujeme nebo ne. Možná si to ani nechcem uvědomit. Každopádně je to všechno o člověku, o tom jednom, konkrétním člověku. Ať už je doma u rodiny, někde se baví s kamarádama, je se svojí holkou nebo klukem. Ale stejně jsou všichni sami, všichni sami myslí a přemýšlí o lidech kolem nich, o svých přátelích a rodině, o sousedech, prostě o lidech, kterými se obklopili. Oni sami přemýšlí, sami.

A to je právě ono, každý si, ať už schválně nebo mimoděk, sám vybere lidi kolem sebe. Ti šťastnější si to dokázali zařídit tak, že fyzická samota je nepotká, nebo jenom občas. Tak to asi funguje u většiny lidí, ale proč mam pocit, že zrovna u mě se to nějak zvrtlo. Připadám si tak trochu jako bílá vrána, vlastně havran :-/ I když nejsem sám, tak si tak strašně často připadám. Nevnímám lidi kolem sebe a jenom tak něco povídám a odpovídám si.

Teď sem sám i normálně. Připadá mi, sem úplně sám na světě, všichni lidi, známí, neznámi, kamarádi,... všichni jsou součástí "světa". Jenom svět a já. Nelíbí se mi to. Odpoledne jsem napsal pár lidem, nikdo neodpověděl. Je to ale normální, prostě mají jinou zábavu, ode mě jim přišla úplně zbytečná smska, tak proč by odpovídali. Nemám právo na jejich pozornost, teď jsem pro ně právě jen ta součást okolního světa. Co na tom, že jako blb odepíšu každému na všechno. Možná je to sere, asi to na někoho působí tak, že vždycky musím mít poslední slovo. Asi je to právě tím, že jsem sám. Už moc let. Úplně se třesu na každou možnost aspoň na dálku vědět, že někde je někdo.

Ale to mi nedává právo očekávat že oni to vědí a pochopí. Pomalu si na svojí samotu začínám zvykat. Až moc často jsem měl pocit, že se na mě všichni vykašlali. Ale to je kravina. Všichni mají vlastní životy, ve kterých jsem jenom jedna jejich součást. a pochopitelně nikdy ta hlavní. a pochopitelně že čím dál tím víc vedlejší. Každý si buduje vlastní život a tam nemám co dělat. Taky bych se asi měl snažit o něco takového. Jenomže nějak nechci.

Postupem doby mi začíná tohle všechno vyhovovat. Sedím doma, nikdo nikde. a mě připadá, že jsem jenom takový pozorovatel všeho kolem. Že není mým úkolem se nějak zařadit. Asi mám být mimo a jenom se dívat. Občas nastoupit do rozjetého vlaku, kousek se svézt, ale pak z něj zas vypadnout, chvíli se kutálet, vyválet se v blátě, zvednout se, jít dál a pozorovat červená světla ujíždějící lokálky. Nebo rychlíku.

Čím dál tím víc mám pocit, že tak to prostě je a nemá cenu snažit se to změnit. Začíná se mi to líbit, líbí se mi to.

Mám strach.