Bertík II (*1996, †1. 6. 2004)

5. července 2004

Skončila škola a začaly prázdniny. Čas lenošení, her, dovolených a tak. Pro většinu lidí vítanej oddech, pro mě hrůza a děs. Našel sem si práci, takže z lenošení nebude nic, dovolená se mě tak nějak netýká. Mám možnost se odstěhovat od mamky, ale to s sebou nese i povinnost (aspoň já to tak chápu) vyřešit všechny resty, co v tomhle bytě mám. A neni jich málo... Navíc to všechno stojí spoustu peněz, který teď vážně nemám a tak moje nálada kolísá od špatný k horší. A do toho všeho umřel Berťa.

Už delší dobu bylo vidět, jak ze dne na den stárne a tak byl konec jen otázkou času. Postupem doby se k rannímu vstávání do práce přidala ještě nutnost vyndat Bertíka z klece (doslova vyndat, rukou), sundat mu z peří od kloaky naschlý hovínka, vzít kousek vaty a umejt mu prdku. Jak na sebe celej život nenechal sáhnout, tak teď už to snášel bez známek odporu. Asi cítil, že mu nechci ublížit a že bez suchý koule zelenýho fujtajblu pod zadkem by se mu určitě vegetilo líp :) Večer totéž ještě jednou. Pak se prošel po stole a usnul u varný konve.

Den ode dne spal víc a víc a když už se při ranní hygieně ani neprobudil, bylo mi jasný, že to nebude dlouho trvat. Ve čtvrtek večer najednou volá mamka, že Berťa leží na zemi... Sednul si do rohu klece, položil se na bříško a pospával. Vyndal sem ho ven, půlku semifinále ve fotbalu sem s nim prokecal. V dlani mi seděla spící zelená kulička načepejřenýho peří. Občas otevřel jedno oko, kouknul na mě, upravil si mírně visící křídlo a spal dál. Odnes sem ho do obýváku k mamce, je to asi naposled, co ho vidíme živýho...

V kleci sem mu dal na zem do toho rohu trochu zrní do víčka od sklenice, vodu do náhradního krmítka a posadil ho tam. Dobrou noc. A sbohem... Ráno, první den prázdnin, vstávam do práce, bežim k Berťovi... ještě byl teplej, musel umřít někdy k ránu. Bylo mu osm let a kousek.

Ještě že má mamka prázdniny a nevstává, nevim jak by se jí šlo teď do školy rozdávat vysvědčení. A tak sem vyndal čaj z krabičky, vystlal jí trochu a uložil Berťu k věčnýmu spánku. Tak nějak sem se držel, ale když sem zavíral víčko, rozeřval sem se jak malý dítě. Našel sem v šití černou stužku a tak sem s ní převázal malou rakvičku s potiskem "Černý čaj Ranní probuzení", realita si občas dělá špatný vtípky...

Pak ještě jedna vrstva z igelitovýho pytlíku (shodou okolností černýho), taky zavázaná tou stužkou a Bertík putoval do lednice. A já do práce.

Přes polední pauzu sem naproti U Huberů koupil železnou sázecí lopatku a chystal se na pohřeb. Naplánoval sem si ho na noc, aby mě nikdo nerušil, neviděl a prostě aby byl klid. V deset večer už sem spal, budíka nařízenýho na třetí ráno.

A tak kdo by šel 2. července kolem půl čtvrtý okolo našeho baráku, našel by mě brečícího, jak se hrabu v tvrdý sídlištní hlíně pod břízou co sázel ještě taťka a kopu hrobeček. Ještě že sem nespoléhal na domácí plastovou lopatku a pořídil si fortelnější. I tak mi to dalo sakra zabrat, než sem vyhloubil dostatečně hlubokou "jámu" o rozměrech krabičky na sáčkovanej čaj.

Za svitu Měsíce, začínajícího svítání a v úplnym tichu spočinul Berťa II pod naší břízou, pár centimetrů od místa, kde už leží Berťa I. Zahrnul sem ho hlínou, položil zpátky drn aby nebylo poznat, že tam je něco zahrabáno, a sunul se zpátky do bytu.

Sbohem Berťo, prožil sem s tebou nejhorší roky svýho života. Dávals mi sílu jít dál.