4. května 2001

5. května 2001

V pátek ráno jsem si sbalil nádobíčko a vyrazil do Chomutova. Cesta v pohodě, tada zhruba někam za Kralovice. Tam mi příroda připomněla, že i když sem se snažil sám sebe přesvědčit o opaku, jisté známky arachnofobie vykazuju.

Jedu autem, otevřené okýnko, něco přes sto na tachometru, auta všude okolo. Podívám se níž, a po noze mi lezl obrovský pavouk. I s nohama asi 1,5 cm. Samotného mě překvapila vlastní reakce. Zaječel sem jako tur a málem sletěl do příkopu. Zrychlený dech, oči na vrch hlavy... S vypětím sil sem potvoru štítivě odhodil kamkoliv z mojí nohy a pokračoval v řízení.

Ovšem ta vlastní katastofa měla teprve přijít. Když sem se trošku uklidnil, došlo mi, že sem potvoru sedící už bůhví jak dlouho na nohavici odhodil pryč, ale nezabil. Tedy, že se začne přesouvat někam jinam. Třeba.... třeba tou nohavicí dovnitř. Přiznám se, že tak hnusné pocity sem ještě nezažil. Směs strachu, hysterie, snahy o racionální uvažování. Během několika vteřin sem cítil pavouky lezoucí mi po celém těle, v kalhotách, pod tričkem, všude...

Naštěstí sem to musel vydržet jenom pár minut a objevilo se odpočívadlo. Zapích sem to jako F1 v boxech. Absolutně bez jakéhokoliv studu sem vystřelil ven z auta, kalhoty dolu. Úplně nahatej sem postával formálně schovanej za autem a pečlivě kontroloval, jestli někde ta potvora neni. Okolo mě jedno auto za druhym a já tam vytřepával kalhoty. :-) Oblík jsem se a jako že pojedu dál.

No jo... ale vždyť ta potvora tam je furt! Co když mi něco provede teď? Krve by se ve mě nedořezal. Jako když příslušník prohledává vozidlo, tak zhruba stejně pečlivě (možná ještě víc) jsem hledal pavouka v autě. Našel sem jenom pavoučí mrtvolku stejného druhu v kapse na dveřích. Za pomoci nějolika papírů jsem jí vyhodil a hledal dál.

Aha... jeden živej někde v autě. Druhej mrtvej v přihrádce. To sou dva stejní pavouci v jednom autě. Logicky, byl tu jeden, naklad vajíčka. Je jich plný auto!!!! Naprosto seriozně jsem začal uvažovat o tom, komu zavolám, aby pro mě přijel. Zákoš nezákoš, do TOHOHLE auta už nevlezu.

Naštěstí pro mě sem se náhodou podíval na zem a uviděl tu mrtvolku, jak rozbalila nohy a štrádí si to někam pryč. DUP. A pavouk se odebral na návštěvu Velkého Manitoua.

Dojel sem do Chomutova, zápolil s routerem, a zhruba v sedm večer se vrátil do práce. Než sem vyřídil všechny záležitosti kolem té cesty, bylo půl devátý. Pak jsem se zakecal na ICQ se Štěpánem a... no prostě domů jsem se dostal v jednu ráno.

Pokec s mátinkou, v půl třetí jsem upadl do bezvědomí do postele. Bohužel tak rychle, že sem si zapomněl vypnout telefon.

3:00 Crrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrr

Chvíli mi trvalo, než sem si uvědomil že mi zvoní telefon. Volali z hotlajny. Že nejde půl západních Čech. Takže oblíct a jít to řešit.

Půl čtvrté v sobotu ráno, při životě mě už udržovala jenom zima venku a cigarety uvnitř. Naštěstí stačil restart toho krámu, takže v půl šesté ráno po 48 hodinách vzhůru vypínám telefon a upadám do komatu.

Vstával jsem v půl devátý večer, po 15 hodinách spaní. Pustím telefon a... začala smršť. SMSky od šéfový, v mailboxu zprávy z hotlajny. Kdybych nevypnul telefon, letěl sem tam znova v sedm ráno a ještě odpoledne. Spát bych šel nejspíš v době, kdy sem vstával. Jenomže já si telefon vypnul a dovolil si po dvou dnech jít spát :) Takže tam musela šéfová. To je mi fakt líto...

V tom všem na mi vzkaz od Člověka přejícího mi pěkný víkend působil jako dobře promyšlený vtip :) Díky za něj, zvedlo mi to náladu. Jinak bych ten telefon asi prohodil zavřeným oknem.

Jak to uzavřít? Chtělo by to nějaké moudro. Nic mě nenapadá, tak aspoň tohle:
1) Vždy a za všech okolností je dobré vypínat na noc telefon. Jednou člověk zapomene a takhle to dopadá.
2) Do seznamu krámů, co s sebou denodenně tahám v báglíku přibude Biolit na lezoucí a létající hmyz. Hned v pondělí si ho jdu koupit. Tohle už znova nechci zažít...