Island Sound System

17. června 2001

Koncentrace technařů, junglistů, .... je tu asi určitě jedna z největších v Čechách. A tak došlo k tomu, k čemu dojít muselo. V téhle všemi zapomenuté končině se objevil prvek, se kterým tu nikdo moc nepočítal - sound systém. Možná je to právě tím, že se tu všichni znaji... Každopádně se sešla parta nadšenců, udělali si ze staré prádelny klub, pořídili strobáče, bedny, zesík, komp, promítačku, plachty a asi tak milion dalších věcí a začali hrát. Jen tak, sami pro sebe. Napřed jenom vevnitř, v prádelně :)

V té době jsme se s nima viděli prvně. Klasická známost po netu a klasická návštěva. Banda typů z Plzně vyrazila do prdelákova za několika známejma a střetla se s celou místní partou. Po hlášce typu "Jééé ahóóój, tak vy ste tady až z tý Plzně???" od holky, kterou sem v životě neviděl, jsem začal věřit všemu a přestal se divit čemukoliv. A užil sem si bezva pařbu.

Předevčírem sme ve stejné sestavě vyrazili na Island znova. A tentokrát - pozor změna - tramtadadáááá - na jejich první outdoor akci. Po počátečních zmatcích kolem klíčových a extra důležitých věcí (typu "bude hulení?", "dal bych tripa...", "kurva dojede tam tvoje auto?") sedíme v mátinky autě, hulíme a skrz dýmovou clonu se maximální rychlostí, kterou dovoluje pohonný agregát o síle osmdesáti dýchavičných koní, tj. něco kolem 90 kilometrů na jedno brko, přesouváme o zhruba sto kilometrů na západ a půl kilometru výš.

Kdo nezažil, neuvěří, že i cesta slabým, starým a veskrze sračkoidním autem bez rádia se může zvrhnout v bezva zážitek. Plzeň. Brko. Toužim. Bečov. Brko. Karlovy Vary. Ostrov. Jáchymov. GGGGGGGGGGGGGGGRRRRRRRRRRRRRRRRRrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr rrrrrrrrrrrrrr rrrrrrr     rrrr           rr                   r                    ššššššššššššššššššššššš.

A vaříme :-) Auto plný lidí neustálo výjezd na Boží Dar a v půlce kopce prohlásilo, že si dá pauzu. Dolejvám pár deci vody a na dvojku, občas i na jedničku, pokračujem plížením plazením do kopce v před.

Mapa, kterou pro nás vyrobil Jirnet, nás neomylně provádí mezi kopci a údolími po silničkách, kudy naposled jel na koni František Josef při ohlídce pohraničních hvozdů. Už od prvního okamžiku zírám na organizaci, za jakou by se nemusela stydět oficiální a povolená akce s účastí "DJských hvězd". No v poměru investovaných financí by se vlastně mohla jít schovat. Bez nejmenších problémů nacházíme parkoviště na palouku (zpevněném, takže žádné ničení lesů, jak by to mohlo vypadat...) a za pár minut i Plac.

Uáááááááá, no to je flek. V nějakém opuštěném areálu, řešíme jestli to je kasíno nebo co... Obklopený vysokými kopci ze tří stran, z té čtvrté výhled na celé západní Čechy. Kdyby nechc... nepršelo, dohlednost minumálně 30-50 kilásků. Na kdysi volejbalovém hřišti postavený stan, vyrábí se "bar", staví střecha, ladí repráky, ...

Trochu vyjeveně koukáme, ale nikdo si nás absolutně nevšímá. Maj dost práce, my víme o nich, oni ví o nás, nějak to dopadne... Dopadlo. Dvě hoďky sme tam seděli jak trdla, než si nás všimnul někdo, kdo věděl kdo sme :-)) Tím se situace "kdo sou ty lidi?" změnila na kvalitativně novou "kdo sou ty lidi co se s nima zná Jirnet s Tomíkem?". Jak klesalo množství světla a rostlo množštví alkoholu v krvi většiny přítomných, stíraly se poslední rozdíly a kolem deváté hodiny už se bavili všichni. Sice ne spolu, ale stíha 40 domácích proti čtyřem vetřelcům už naštěstí skončila.

Jedna věc se musí nechat, v Ostrově se chlastá velkoryse. Sedíme na lavičče, Honza balí špeka a diskutujem o tom, že sme tu fakt nikoho neviděli hulit. V tu chvíli přichází k baru Tomík a na střídačku si vydatně loká z lahve Coly a lahve rumu. Oči nám málem vypadly z důlků... :) V té chvíli vznikla "soutěž" na téma "kolik spatříš špeků?". Mno.... bylo tam zhruba tak 50 lidí a když za celý večer nepočítám naší výrobu, podařilo se nám lokalizovat jednoho špeka. To sem fakt nečekal....

Zhulení a částečně znudění dlouhým nicneděláním se konečně začínáme trochu hýbat u dobře, i když nouzově hrajícího systému. Po tom, co odešly vejšky, shořel i jeden basák a ve výsledku se hrálo na dvě malý bedny "vše v jednom" a jeden basák. :( Nikomu to ale nevadí, aspoň se tak nikdo netváří a pařba se rozjíždí. Kompy se nezasekávaji, WinAMP hraje jako divej, bedny (ne)hrajou a my se dostáváme k původní otázce: "dal bych tripa".

Polykáme půl kolečka a LEE svou poctivě vylosovanou celou. Následuje to, co následuje vždycky. Zmatlané řeči o svě-žvejk žvejk-tě a o lidech, vzájemné ujišťování-žvejk žvejk-o tom, že to neni jen tou extoškou a nakonec zjiš-žvejk žvejk-tění, že nám takle dobře už dlouho-žvejk žvejk-nebylo.

Nakonec jsme se sebrali a utekli pryč. O pár set metrů dál po příjezdové cestě jsme narazili na poražené klády, sedli na ně a bezvadně pokecali za zvuku vzdáleného tuc-tuc-tuc. Nepamatuju si už o čem, jenom mám pořád v hlavě vzpomínku na pocit, kdy jsem si byl absolutně jistý, že za určitých okolností bysme si to taky všechno řekli. Pravda to všechno je, jenom se nebát ji pustit z huby ven. Chci tomu pocitu věřit.

Začalo už poněkolikáté pršet, ale tentokrát dost. Zalezli jsme do auta a tam po tmě v klidu vytuhli, každý u svých myšlenek, zvuků a chechtání něčemu, co řekl někdo jiný. Jak kdosi výstižně poznamenal: "pěknej vejsmah". A měl pravdu :) Úspěšně si to okecávám tím, že to byla jenom půlka a dokonce skoro po půl roce. Myslím, že u tohohle vysvětlení zůstanu a budu se těšit, až zas za nějakou dobu nastane další příležitost si otestovat, jestli se, jsa zmaštěn, dívám na svět stejně, jako před dvěma lety za časů bláznivého ježdění do Prahy, zmatlaného pobíhání po Roxy a spousty neznámých kamarádů.

Ráno se mi podařilo zaspat průzkumnou výpravu po okolních haldách hlušiny z uranových dolů, takže sem vstal až do ospalého, dojezdového dopoledne, kdy odpadali poslední hrdinové a v okamžiku, kdy jsem se definitivně probudil, usnul i Tomík za kompem a rozhostilo se Ticho. Ptáci zaregistrovali příležitost se konečně vyspat, zmlkli a bleskově ulehli k polednímu spánku.

V dodávce spal na našich báglech Jirnet, takže sme sedli do auta a jeli na Boží Dar na benzínku. Krátce se objevil nápad zajít si do hospody na normální jídlo, ale dvěstě metrů od hraničního přechodu a ve vsi, kde jsou tři druhy staveb (bordel, hotel, obecní úřad) a ve všech bordel, se to ukázalo jako nereálná představa. Tedy pokud smažák za osm pětek je normální cena... :)

Takže místní Jednota, chleba, junior v celku, linecké koláčky, mlíko v krabici a jde se baštit. Vyhrabali sme se až na Klínovec, jenomže z vyhlídky nebylo nic. Kolem nás se plazily mraky, na které zbytek Čech koukal jako na "ty šmouhy na obloze". Ale pro nás to byla mlha s dohledností tak dvacet metrů, takže kromě downhill bikerů, co na kole pořízeném za můj roční příjem sjíždějí sjezdovku a řikaji tomu "trénink" jsme neviděli nikoho a nic. Takže brčko v oblacích a cesta zpátky dolů.

Ještě výměna empétrojek s lidma od systému, 13 giga změnilo své majitele, šup do auta a jedem z kopce. A to doslova. Sesvištěli sme Krušné hory a vlastně až do Plzně nikdo nepromluvil, všichni pospávali a já si držel párátkem oči, abych nesjel do pangejtu.

To už je ode mě a kámošů skoro všechno. Míra s Honzou si vysedli u baráku a já odvezl LEEho domů. Cestou sme se ještě zastavili u kytek, a pak už vážně The end.

Zas je tu pozemskej pondělek. Myslím, že jsme každej vyhotovenej po svým, uvidíme se zas uprostřed normálního života, práce, zákazníků, prudičů, šéfů a dalších sráčů, jejichž jediným úkolem je znepříjemňovat nám život. Jediná šance je nedat se, ject dál svou cestou někam jinam. Ale jedeme spolu. Dáváme freestyle na kole polapenýho života. Polapený ve světě vnitřního dialogu. Jak říkal Bill Hicks: "Svět je šílenej, ale jsem pyšnej, že do něj patřím."