Realita 2005

9. ledna 2005

Novej rok přines změnu do téměř každý části mýho života. Pro několik nejbližších let sem zavrhnul myšlenku na stěhování do Prahy, a tak sem najednou začal uvažovat o věcech, který mě až do teď úspěšně míjely. Nábytek, sedačka, pračka, nádobí... Když sem to zhruba spočítal a přihodil k tomu ještě komp a zvuk, objevil se, kde se vzal tu se vzal, fenomén půjčky. A tak s novým rokem spřádám plány určené k následné realizaci.

Včera sem využil lednově slunečného odpolene a zašel si do Carrefouru a přilehlých krámů. Procházka s brkem mě příjemně naladila a následný pomyslný utráceni taky. Hlavně v Asku :) Mám první nástřel sumy, kterou budu potřebovat, a sem zvědavej, jak dopadne finální kalkulace. Vivat Excell :))

Musim konstatovat, že taková procházka ASKO nábytkem s virtuálním stem tisíc v peněžence, je hodně příjemná záležitost. Člověk si jen tak představuje, co by kam doma postavil a v telefonu sčítá. Opačně (hledat co si můžu koupit maximálně za X,-) by mě to zdaleka tak nebavilo. Hledání odpovědi na otázku kolik by mě mohlo stát, když si koupím to co se mi líbí postupně přerostlo v hledání zásadnější odpovědi co by se mi vlastně líbilo? A tak sem při procházení se krámem s nábytkem rozhazoval tisíce a v hlavě si pomalu stavěl první verzi odpovědi na další zásadní otázku: jak zařídit 21m².

Tím ale dobrej dojem z Borskejch polí skončil. Prošel sem až na výjimky všechny krámy (když už sem tam po dvou letech, tak to vezmu důkladně) a všude to stálo za pendrek. Nenašel sem jedinou věc, která by mě zaujala. Nenašel sem dokonce ani původní účel cesty, tj. sušák na prádlo. Žádnej zázrak, chtěl sem jen klasický skládací trubkový X. Bohužel, měli jen "ultralehký" (taky asi "ultrasnadno zvrhnutelný") prapodivně vyhlížející plastový monstrum. Děkuju nechci :)

A tak jedinej úspěch se poved v knihkupectví. Od konce vejšky sem snad asi do podobnýho krámu nevlez. Bejt věřící, napíšu že sama Boží prozřetelnost mi vedla kroky. A protože spíš než jako věřícího bych popsal jako filosofujícího materialistu, řeknu že bych měl chodit zkoumat čtivo častějš, když i při náhodný návštěvě oběvím takovou perlu. Asi třetí věc, kterou sem vzal do ruky mezi spoustou nezajímavýho balastu, byla malá černá knížečka. Ani sem neviděl její název a autora, jen tam tak ležela položená nahoře ještě na hřbetech stojících knížek.

Vezmu, kouknu na přebal... "Elkhonon Goldberg - Jak nás mozek civilizuje". A pod tím náčt, kde v mozku sídlí která duševní vlastnost. Koukám na ty názvy a...

Šok č. 1: napsaný vlastnosti přesně zapadaj do mojí "teorie všeho". Prostě když se někdy zapeču a přemejšlím o světě, lidech a vůbec, tak na kníže napsaný slova byly z velký části vytržený z mejch úvah.

Šok č. 2: ty slova tam byly místy poskládaný v podobnejch shlucích, jako mě táhnou hlavou... :-O

...otevírám knížku na náhodnym místě a čtu cokoliv...

Šok č. 3: chápu, co se píše

Šok č. 4: ze čtyř náhodnejch ukázek sem se třikrát chytil a zajímalo mě to

Olaláá, asi si koupím po letech knížku. Kdo to vydal? Vypadá to jako sázený v TeXu... A na --- (už ani nevím, jak se tohle místo v knížce správně jmenuje... no hrozný čuně zapomnětlivý sem... a to sem kdysi typografickou normu znal skoro zpaměti...) --- no prostě hned na začátku je vytisklý logo Univerzity Karlovy. A 260,- korun za to chtěji! Ale čert to vem, už sem vyhodil víc a žádná knížka mi už dlouho neříkala tak nahlas "Kup si mě!"

A tak sem u pokladny vysolil skoro tři stovky. Pokladní (ženská ve středních letech, od pohledu mírná intelektuálka, no prostě prodavačka knih) koukala na tu knížku, na mě (v kšiltovce, mikině, oči zhulený, špinavý kalhoty od bahna (cestou sem trochu zapad)), pak zase na knížku. A povídá: "A děkuju vám. Dvěstě šedesát to je." a přitom hodila celkem příjemnej úsměv a omluvnej tón. Jestli mi děkovala, že sem jí zbavil takovýho ležáku, nebo jestli to bylo poděkování, "že si ještě vůbec někdo kupuje podobný čtivo," to už nezjistím. Faktem je, že po letech (!) mám doma novou knížku, do který se s chutí zakousnu.

Příjemná sobota vykrystalizovala do podobně fajnový neděle. Vydal sem se do malýho Tesca pro už zmiňovanej sušák na prádlo. Maj ho tam, takže neřešit, koupit a odnést domů. Jo... houbeles. Našel sem jen ceduli, že od 14.00 je inventura. A tak další procházka kolem řeky domů. Pustil sem se do domácích prací a za chvíli bylo hotovo. Ještě že tady nemám časovej pres jako na Locháči: stihnot všechno, než se vrátí mátinka.

S jistým vědomým odstupem musím konstatovat, že když se odhodlám dělat něco, mám po určitý době nechuti podstatně lepší náladu, než když už na začátku podlehnu lákavý možnosti dělat nic. (hrozná věta, co... zvládli byste ještě namalovat graf jako při mluvnici?). Takže "pracuju" a si užívám pocit existence viditelného výsledku snažení.

Sám fakt, že mám vlastní byt a měl bych se starat o jeho chod, mě nutí dělat a řešit spoustu "úkolů". Celkem mě těší, jak mě život na Locháči připravil na samostatnost. Teoreticky, samozřejmě :) Praktická realizace má proměnlivou úroveň, ale aspoň se mi ještě nestalo, že bych musel řešit problém, o jehož existenci bych do toho okamžiku neměl ani tušení. Každopádně nutnost občas dělat aspoň něco mi zvedla morálku v boji _začít_ dělat cokoliv.

A tak najednou zjšťuju, že zvládám bydlet, a i domácí práce na kompu stíhám víc. Prostě jak sem kdysi řešil že bych měl se sebou něco udělat, tak realita mě donutila tohle zvládnout, aniž sem si toho všimnul. Najednou koukám a nestačim se divit, kolik toho dokážu stihnout. Je fakt, že funkce výkonnost(t) má v čase tendenci periodicky kolísat, ale mesíční průměr za poslední čtvrt rok o dost stoupnul. Budu na tom dál pracovat :)

A tak si žiju začátkem roku 2005. Ze dne na den, mezi prací (spokojenost, práce by byla povídání samo o sobe) a domovem (vlastním, takže taky spokojenost). Týdny plynou, měsíce už pomalu taky a já sem moc zvědavej, jak se všechno vyvrbí :) Po dlouhý době se na věci budoucí spíš těšim, než se bych se bál. A to je velká změna, možná ta největší.