Hungary Storm :: spilka.blok

5. listopadu 2000

Už do vlaku sme lezli pěkně zhulení a v tomhle duchu mělo všechno nejenom pokračovat, ale i gradovat... Příjezd do Prahy tak kolem půl osmé. Vystoupili jsme na Smíchově a šli se podívat na SpiTa. Teda kopec to byl děsnej, ale odměna sladká... Sotva se otevřely dveře, do nosu nás praštila nezaměnitelná vůně. Hehehe

Trošku jsme zahulili, něco pojedli, popili orientální čaj (mimochodem fakt dobrej!) a vyrazili směr Spilka. Do jedenácti byl vstup 80, pak 110. Tak tak jsme to našli a u pokladny jsme stepovali přesně ve 22:58. "Stodeset" zněl ortel. Protáhli sme xichtíky, vysypali poslední zbytky financí a razíme dovnitř.

Uáááá, no to je síla. Líbí se mi tu od první chvíle. Hudba super, takovej tvrdší junglik. Lidi pařili, ani jich nebylo moc. Prostě ideální podmínky pro pohodovou pařbu. "Výzdoba" (teda jestli tomu tak jde řikat... :) taky v pohodě, prostě pastva pro uši i pro oči. Obkolovalo několik dalších špeků, až v balení došla řada i na mě... Všechno OK, až na jednu takovou maličkost. Že v pytlíčku, co sme si přivezli, byl místo hulení popel! Všude byly UV zářivky a oranžový světla, takže poznat něco podle barvy se nedalo. Jenomže když se to hulení rozemnulo mezi prsty, fakt to byl popel! Čučeli sme na to jak husa do flašky, vzájemně se mátli až to nakonec někdo rozštíp a definitivně to označil za hulení :)))

S postupujícím časem rostla i moje únava, ale to hlavní mělo ještě přijít. Nastoupili MCs a to byl masakr... Rozjeli to neuvěřitelnym způsobem a jako by to nestačilo, ještě maďarsky :-))). Zapařil jsem si jako už dlouho ne.

Těsně potom dorazil i Igráček. Chvilku sme kecali a pak šli zas pařit. Jenmže já už byl celkem dead. Nakonec sem si zalez do chilloutu, rozvalil se do křesla, poslouchal hudbu a nevnímal okolí. Přišlo mi, že sem tam byl tak deset minut, ale podle LEEho sem tam nejenom byl přes hodinu, ale všichni se tam na mě byli podívat a Igra mě tak nějak zaklínal či co... A já tam (prej) spal jak alík a všichni v chilloutu se na tu scénku dívali a gebili se :) Takže tímto díky Kerrayovi, kereyho hraní sem totálně vytuhlej prospal :))

Cesta domů vlakem se nezdála jako ideální řešení, takže sme zas dojeli na Smícháč a přespali u SpiTa. Další speq.

Ráno (rozumněj v poledne) sme se sbalili a razíme domů. SpiT nás ještě lákal na Strahov, ať ještě zůstanem do zejtra na techno, a........ nechali sme se zlákat. Takže před náma je den plný chození po Praze. Až do večera.

Poseděli sme tady, tamhle, pohulili a nakonec sme skončili v Divoké Šárce. Kdo to tam nezná, dost těžko se to dá popsat... Prostě vysoký nepřístupný kopce na konci města, směrem na letiště. Vydrápali sme se až nahoru, tam sedíme, pokuřujem a jíme. Cestou jsme si koupili nějaké zákusky v "Nedělní cukrárně", takže debužírujem a koukáme do kraje. Probrali jsme spoustu věcí, především pak to, že jestli něco skutečně chci, tak foťák. Ušetřím si na nějakej a bude to. Až moc často si nadávám, že tohle bych chtěl vyfotit... jenže čím :(

LEE u sebe našel jedno kolečko (srdce), takže po několika slovech a pár pohledech už máme v sobě každej půlku, koukáme na zapadající slunce nad lesem a chystáme se k sestupu. Ten bohužel nemůžu popsat tak dobře, jak bych chtěl, protože jsem tou dobou měl takovej strach a tak moc adrenalinu v krvi, že si toho moc nepamatuju. Řekl bych to asi tak, že sme DOLŮ slezli to, co nahoru je horolezecká stezka (podle nějakýho lezeckýho webu, na kterej sem se dostal, když sem teď hledal fotky těch míst - nenašel). Takže večer, v šeru, zhulení, s půlkou kolečka v sobě sme slezli horolezeckej výstup směrem dolů. Kupodovu sme to přežili, ale bál sem se fakt děsně.... Sme dvě zfetovaný palice......... Pro ty co to tam znaj: slezli sme tak 200 metrů od Dívčího skoku.

Mezitím ale padnul ten večerní Strahov, takže jsme nabrali směr hlavní nádraží. A pochopitelně pěšky. Přes Petřiny, Hrad, kolem Staromáku a už sme tam byli. Celou tu dobu sem měl pocit, že to srdce bylo šméčko, až najednou sme si uvědomili, kolik energie máme a jak mám to zmatlaně žvatlá. Teda hlavně mě. Prakticky sem nezavřel pusu a pořád sem do něčeho vrtal, hledal hlubší smysl tam kde nebyl a vůbec mi to dost žvanilo. Když sme procházeli okolo billboardu na tatranky - energii sbalenou na cesty, vzpomněl sem si na Zoufalcovo mírnou parafrázi s MDMA :) Měl pravdu! Celkem sme ten den nachodili tak 20 kilometrů, v sobě už pařbu na jugliku a tak 10 špeků. Možná víc. :)

Celý to mam trošku rozmazaný, jako by se přes vzpomínky převaloval kouř :-). No každopádně jsme domů dorazil v soboru kolem osmý hodiny večer v poměrně mrtvolným stavu...