Jak jsem se poprvé zhulil, myšlenky ráno poté

24. července 2000

Slozil sem si zahradni zidli, co jsou schovany na pude a jen tak si sedim, prohlizim krov a myslenky pomalu mizi do dali. Postupne si uvedomuju strasne moc veci o sobe, o svete. Dokazu presne formulovat svoje myslenky, to se mi casto nestava. Samotnymu mi to udelalo radost, tak tam jenom tak sedim, prohlizim si svet kolem sebe a premejslim.

Uh, to sem se lek. Rozvelenej v zidli zapominam na realitu, cas se ztraci a do toho mamy hlas... Hleda me, kde jsem. Chjo. Neco na ni zavolam a doufam ze to zabere a da mi pokoj. v poradku, jeste se na neco pta, tak ji projistotu zopakuju predchozi hlasku jeste jednou. Uz je klid a ja dal sedim a pozoruju paprsky svetla ktery prosvitaji skzr sviry mezi prknama. Vysledkem jejich sviceni skrz oblacky koure jsou nadherny obrazce, prohlizim si je a porad premejslim.

Spoustu myslenek bych chtel nejak vyjadrit a popsat, ale nemuzu. Jsou moc slozity a zatim urcteny asi jenom me. Je to uplne presne tak, jak rikal 83, kdyz sme sedeli zhuleny v cajovne. Skutecne nektery myslenky nemuzes nikomu sdelit, ale jsou natolik dulezity, ze aspon clovek musi rict, ze ho neco napadlo a nemuze to ze sebe vymacknout. Tehdy sem to moc nechapal, ted uz jo. Nevim, cim je ten pocit zapricineny, ale mozna je to proste lidska nutnost se lisit od ostatnich, chlubit se tim.

Jedna dulezita vec ale vybocila a pamatuju si ji tak jasne, ze ji muzu popsat. Vzdycky, uz od mala, jsem mel zvlast v noci pod jasnou oblohou pocit, ze "Oni" tam jsou, pozorujou nas (me) a neco se stane. Nebyl to prijemnej pocit, spis permamentni strach. Kdyz na to tak ted myslim, celkem to zapada do mych paranoidnich myslenek, ktery mam "pod vlivem". Mozna bude pravda, ze drogy muzou v lidech rozject do te doby skryte poruchy osobnosti. Za tu dobu co sem poprvy zkusil neco jineho nez alkohol jsem si svuj strach z ostatnich lidi a casto az paranoiu uvedomil pomerne casto. Na druhou stranu se mi ale casto stane, ze prave diky tomu ji zacinam mit pod kontrolou.

Mam z toho radost, prestavam vnimat hnusny pocasi co je venku. Uz zase prsi, ale me se zda ze je tam krasne, modra obloha, rosa na trave a nad lesem vychazi slunce... Proste prijemna romanticka predstava a do ty jsem si najednou vzpomel na ty moje alieny, kterejch sem se bal... Prekvapilo me, ze najednou tuhle myslenku vidim jakoby zvenku, ze vidim jeji zhovadilost. a stejne intenzivne, jako strach tenkrat, najednou citim, ze nas ignorujou. Ze pro ne je Zeme naprosto primitivni planeta, ktera jim dusevne vubec neni rovna. Takze je nezajima a vztah je stejnej jako my a mravenci. Vidite jejich mraveniste, jak se plahoci a jdete za dal. Mravencu se vase existence vubec nedotkla, nelezete jim do jejich sveta. Je to pro me objev, po vsech tech letech, kdy sem mel podvedomej strach kdykoliv sem byl venku v noci a sam, mi najednou doslo, ze sem se toho zbavil. Ze kdykoliv si na to zas v noci vzpomenu, uz ten strach mit nebudu!

Mam hodne dobrou naladu a napada me este dost veci, ale nic z toho uz nestoji za zapamatovani a tak je hned poustim z hlavy. Jsem pomerne kritickej k tomu, co me napada po huleni. Driv mi delalo potize rozeznat moji "vlastni" myslenku kterou sem si jenom dokonale uvedomil od "zhuleny teorie". Ted uz to dokazu a hodne to zmenilo muj pohled na svet. k lepsimu.

Uz me to tu nebavi. Lezu dolu z pudy a tesim se na den co je prede mnou.

[nahoru]